Tohle je článek pro ty, co občas propadnou nějakému trápení.
Současnost je dobou řízeného optimismu, lidé si optimisticky přejí, myslí, mluví, prosí vesmír a snaží se vše hledat v sobě, přitom si nebrat věci osobně. No to je těžká cesta i pro mnicha.
Já to tak nemám, asi nemám tu zkušenost, víru, co já vím?
Protože jsem nedávno zažila úžasné události, super kurz, přátelská setkání, svatbu známých, plno jiných veselých zpráv. Ale současně jsem se loučila se svou minulostí stěhováním, řešila různé nepříjemnosti a především odešla velmi blízká osoba. Teď mě čeká jedna svatba a jeden pohřeb.
Nedokážu si ani přát, ani být pozitivní. Myslím na ty, co už tu s námi nejsou a je mi teskno. Užívám si čas s těmi, co jsou veselí a vnímám radost s nimi. Takže jsem veselá i smutná zároveň, prostě takový nejasný chuchel emocí. A tak je to asi v pořádku.
Někdy mám pocit, že víra v Pozitivní sílu myšlení, kolem které se točí plno guru a koučů není prostě pro mě. Jen cítím ten tlak, který se objevuje v různých frázích jako, že bychom neměli mít negativní myšlenky, že bychom si nic neměli brát osobně a ještě k tomu hledat odpovědi sami v sobě.
Pokud to máte spíš jak já, tak se netrapte, že pozitivní myšlenky nepřináší slibovaný výsledek. Nakonec přeci v našem světě je důležité nejen to na co myslíte, ale především co uděláte. Nezapomínejte, že máte nárok na všechny myšlenky, ať jsou pozitivní nebo negativní, jsou vaše, tak si na ně nenechte sahat. Některé věci si člověk přeci bere osobně, nemusí si to brát tolik, ale když se Vás něco dotkne, tak si to nemusíte vyčítat, vždyť nejste kámen. A odpovědi? Pár jich v sobě určitě najdeme, pár venku a pár nikdy. Moc bych na to prostě nespoléhala. To jen k tomu, že myšlenky není dobré podceňovat ani přeceňovat.
Život je jaký je, a každý si tu svoji cestu musí prokousat po svém. Držím palce všem, co si prochází zrovna nějakým trápením, někdy nám nezbyde nic než zatnout zuby a jít dál a vypořádat se s tím jak to umíme jen my.
Děkuji všem blízkým a známým, kteří tu pro mě jsou.
Vzpomínám na všechny milé, kteří tu už z námi nejsou.
Kde to žije