Přiznávám se, patřím ke všem těm prokrastinátorům, kteří bojují s časem, nedokončenými úkoly a především sami se sebou. Mohla bych říct, že jsem líná, ale vidím v tom patřičný rozdíl. Kdybych byla líná, je mi fuk, že neudělám to, co mám. Ale mě provází výčitky. Prokrastinátor je prostě lenoch s výčitkami, člověk s morálními zásadami, které úspěšně a stále porušuje 😀 Hrůza. Nejtěžší z toho všeho vůbec je začít.

To, že existuje tento web a všechno kolem něj, dokazuje, že lze věčné odkládání povinností překonat. Mně to trvalo rok, když tento článek píšu, tak zdaleka není vše hotové. Tento článek je prokrastinací k jinému článku. Něco jako když máte nějaký podstatný úkol a místo toho, abyste se do něj pustili, jdete utřít tamtu poličku, protože „Kde se na ní najednou vzalo tolik prachu a jak to utřu, tak hned na to skočím.“ Leda víteco.

Ve skutečnosti se pokouším dopsat reportáž ke kurzu Corree a nevím kde začít. Ráda bych napsala, že jsem se k tomu dřív nedostala, ale sama nevím jestli je to pravda. Můj prokrastinující mozek se mě snaží soustavně manipulovat.

Všemu tomu předcházelo až workoholické období a když jsem mohla konečně vypnout a povedlo se mi to. No tak už jsem si dost odvykla. Navíc šla jsem sama na sebe, flexibilní pracovní doba a jsem paní svého času. Hurá. To je iluze, takové vysmívání času se nevyplácí. Ubíhá rychleji, nevíte ani co je za den, stěží rozeznáte všední den od víkendu a občas i den od noci. A jelikož je mojí přirozeností chaos, tak nastolit do svého života pevný řád je pěkně těžký úkol. Vůle žádná, pořád je hlad (hlavně když je to 10 kroků do lednice) i na záchod se vám chce častěji, postel volá, že je prázdná. Čím méně se zodpovídáte ostatním s výsledky vaší práce, tím menší máte vůli věci dokončovat a později vůbec začínat. Strašný je pak pohled do zrcadla, ještě před nedávnem jste makali jak fretka. Teď jste líní a možná i tlustší. A vy víte, že s tím už musíte něco udělat (hned jak si na chvilku dáchnete).

Nejhorší bylo, když se prokrastinace vkradla do oblasti tvoření. Postupně vás přesvědčí, že se vám to vlastně ani nechce vytahovat. Velkou zásluhu na tom má fakt, že nemáte tušení, kde ty věci co potřebujete, zrovna máte. Ta potvora lenivá začne pomalu ničit všechny hodnoty ve vašem životě. Z problému nedokončování povinností vznikne ten, že je ani nezačnete, protože se jim prostě vyhýbáte. Je to takový bludný kruh, nesplnění jednoho úkolu vede k odkládání dalšího. Všechno se to kupí a valíte to před sebou jako hovnivál svoji kuličku. Už se to jen nabaluje. Ale co s tím? Na mě normální strategie nefungují, přečetla jsem plno publikací, které příliš nepomohli. Ale všechny mají pravdu, už prostě je potřeba začít. Jedno jak, čím, ale hned.

Jak tedy začít hned. Často nevíme čím začít, zasekneme se hned na začátku. Technika, která mi pomáhá je chůze kolem horké kaše. Potřebuji se naladit a pak se začíná lépe. Udělat přechod na žádanou činnosti plynule, žádný velký skok. Mým úkolem je napsat report z kurzu. Už předtím jsem si napsala v bodech, co takový článek obnáší (stáhnout fotky, upravit, natáhnout do galerie, založit článek, udělat si osnovu, začít psát, formátovat, korektury, přidat fotky a odkazy, zařadit do kategorie, publikovat). Rozdělit si úkol na menší úkoly je užitečné a celkem běžné. Proto bych se ráda zastavila až u té horké kaše.

Jakmile jsem měla začít psát obsah článku, tak jsem nevěděla, kde začít. Napsala jsem pár nesmyslných vět, pak je zas smazala, úvod jsem přeskočila a začala psát odprostřed, protože mi bylo jasné, že ho zase změním. Ale i tak, nic z toho nebylo. Nemohla jsem se rozepsat. A tak jsem se rozhodla, že se rozepíšu na něčem jiném, co je v aktuální chvíli blízké. A jde to =) Už tu mám pěkných pár odstavců a věřím, že plynule přejdu na Corree článek. Stejně to funguje u tvoření.

Úplně nejhorší je, když si zasednete za stůl a řeknete si. Tak a teď musím vyrobit něco velkolepého, mám na to 2 hodiny. Alespoň v mém případě by to byly 2 velmi smutné hodiny. Jakmile se něco nutí, tak když už to vyplodí nějaký výsledek, tak nestojí za moc. Takže lepší je si napsat, co by ten mistrovský kousek mohl obsahovat a pustit se do jedné části z toho. Třeba si udělat blendy nebo na scrapu vyzkoušet jen tvary. Nápady přijdou postupně sami. Často se stane, že vyplynou až v průběhu procesu. To, že máte vizi výrobku přesně tak jak má vypadat, se stane málokdy. A když už ji máte, tak to nakonec může dopadnou ještě úplně jinak. Zjistila jsem, že je důležité se chodit kolem té horké kaše hodně blízko. Když si najdete činnosti, která je příliš vzdálená vaší povinnosti, tak vás odtáhne jinam. Také je třeba mít trochu vůle, aby to člověk nepřehnal. Blendovat se dá totiž celou noc a všechny ty přechody jsou strašně krásný.

Prostě se nadechněte a pusťte se do toho.

A přitom se nestresovat. Na to jsem přišla teprv ve chvíli, kdy jsem zjistila, jaké to je mít na věci čas. Je to velmi nepraktické, protože si času přestanete vážit. Zpomalíte a přestanete přemýšlet efektivně, nemáte totiž důvod. Pomůže vám stres.

Stres je v malém množství zdravý. Je to jak kdybyste si daly tři kafe za sebou, jste ve střehu, připraveni se na práci vrhnout. Nejlepším spouštěčem takového stresu jsou termíny. Ty krátké jsou v pohodě, nejhorší jsou ty důležité a dlouhodobé.

Například, když musí být věc hotová nejpozději do konce týdne, sami řekněte, většina z nás to bude dělat poslední den před termínem, někteří to budou mastit poslední minuty před uzávěrkou. A pravděpodobně to stihnou =). Jenže to je úkol, na který jsme měli týden času a pravděpodobně sám o sobě zabral pár hodin.

Teď si představte projekt na několik měsíců (věřím, že někteří vzpomínáte na svá studentská léta a odevzdávání závěrečné práce). Pokud máte projekt, který vám zabere časově několik týdnů souvislé práce, tak už to tři dny před uzávěrkou neuklohníte. Malé zpoždění vám bude nejspíš prominuto, ale na to se snadno zvyká, a pak už se stane vaší součástí, že vše nestíháte, chodíte pozdě atd.

Takže dlouhé termíny mají své úskalí, nevyvíjí žádný tlak a až následně se toho může víc sejít a nakupit. Tady nepomůže nic jiného, než si takový větší úkol rozdělit na malé a stresovat se po dávkách každý týden. Jelikož jsem zvláštní exemplář, tak i toto řešení je pro mě nedostatečné. Proto používám ještě předtermíny. Uděláte si falešnou uzávěrku před tou opravdovou. Budete se stresovat v neděli večer, že v pondělí to musí být, zpozdíte se, dokončíte to až v úterý. A doopravdy to musí být hotové nejpozději ve čtvrtek. Za svoji dochvilnost možná sklidíte ještě pár obdivných komentářů, že je to vše včas. Je to velmi starý trik, stejně jako když si nařídíte hodinky, aby šly o pár minut dřív. Když jako obvykle vyrazíte pozdě, nakonec přijdete načas. A to je skvělý pocit, protože není nic horšího, než být celý život ve skluzu. Dejte si trochu náskok =)

Mnoho článků o prokrastinaci a timemanagementu radí, dát si na den jen pár reálných úkolů, aby se člověk necítil pod tlakem a spokojeně večer zjistil, že vše je hotovo. Tak to na mě taky nefunguje.

Troufám si říct, že když jsem pracovala na poloviční úvazek, studovala školu, měla do toho brigádu a ještě jako koníček jsem fimovala a jednou za čas učila nějaký ten kurz, tak jsem se stihla fimu věnovat snad víc než teď, když je to moje hlavní  náplň práce. Mám více času a udělám méně.

Navíc je tu ještě jeden velký a ošklivý paradox: „Pokud ze svého koníčku, uděláte práci. Budete potřebovat nový.“

Kombinace obojího ze mě udělala umělce s nálepkou bohéma a flákače. Řešení je následující, je potřeba si stanovit úkolů hodně a do svého denního pořádku zanést i ten dlouhodobý. V mém případě tolik úkolů, aby se to stihnout nedalo. Sázím totiž na efekt procentuální úspěšnosti. Jak se zdá, člověk má tendenci plnit stále stejné procento z objemu úkolů. Když jsou 4, udělám 3. Když je jich 20 udělám jich 17. Když si dáte na talíř dvojnásobnou porci jídla, pravděpodobně sníte víc než jednu klasickou. Když budete vydělávat trojnásobek svého současného platu, stejně nakonec utratíte trojnásobně víc. Jsou to věci, které jsem vypozorovala, nemám to podložené žádným věděckým výzkumem, každopádně u mě to funguje. Ze svých úkolů běžně splním např. 80 %. Mnohdy se úkoly skládají i z nepodstatných věcí, které chci třeba zkusit, ale nejsou důležité. To je bonus navíc. Proto stanovuji svým úkolům prioritu, podle které je plním. Začínám s nejdůležitějšími a pokud nestihnu nakonec nějaké nepodstatné, tak se nic neděje. Stačí mi každý den udělat tři s největší prioritou. A je-li potřeba prioritu úkolů v průběhu času přehodnocuji. Výhodou je, že člověk má neustálou zásobu úkolů, které jsou pro něj podstatné. A tak se nestane, že by se zabýval zbytečnostma, když sám nechce.

No a pokud se stal váš koníček vaší prací? Tak opravdu potřebujete nový koníček. Všeho moc škodí. Stejně jako s časem, přestanete si své práce vážit. Já jsem spokojená s tím, co dělám a neměnila bych. Díky tomu mám nové koníčky jako experimenty v kuchyni (vaření se tomu asi zatím říkat nedá) a taky trochu sportu. Nesnášela jsem vždycky jakékoliv pohybové aktivity, ale když celý den sedíte u počítače nebo u hmoty, tak si to tělo vyžádá. Zatím mě běhání a cvičení moc nebaví, ale je to prevence proti bolesti zad a taky si pročistím hlavu, takže mě pak víc baví tvořit. Koníčky pro mě mají stále vysokou prioritu, téměř jako moje práce.

S prokrastinací se dá bojovat, když máte dobré zbraně. A ty máte vždy u sebe, mezi ty moje patří

• chození kolem horké kaše: plynulé naladění se na úkol
• průběžné stresování: rozdělení úkolů na menší a předtermíny
• stanovení priorit: zaplavení se úkoly a plnění dle důležitosti
• *koníčky, u kterých se mohu odreagovat

A taky nástroje, které mi pomáhají tento systém udržet. Dá se použít i tužka, papír a magnet na lednici, ale já jsem počítačově založený člověk, tak využívám moderních nástrojů.

• Google kalendář –  jak v počítači, tak v telefonu. Dá se přidat připomínka na několik hodin, dnů, týdnů předem. Dokonce událost můžete s někým i sdílet
• Tick Tick – aplikace do smartphonu, elektronický seznam úkolů, můžete je třídit, dávat jim různou prioritu, přiřazovat je k určitému datu, přidat si upozornění, dát si ho rovnou na plochu jako widget, abyste měli své úkoly neustále na očích. Vyzkoušela jsem hodně aplikací zaměřené na správu času a úkolů a tato mi prozatím vyhovuje nejlépe.
• Tužka a papír (občas i pastelky) – a pravda, někdy je fajn si věci napsat přímo před sebe. Stačí sepsat seznam po sobě jdoucích úkolů a rozepsat je na podúkoly. Ty s prioritou označit např. barevně. Co je psáno, to je dáno. Na povinnosti už jen tak nezapomenete.

Zdá se, že prokrastinací více trpí kreativní lidé. Podělte se s ostatními.

A já jdu na ten článek 😉