Dana Thi Mai Phamová

Polymerová hmota mě nadchla hned, jak jsem ji vzala poprvé do ruky. Zaujalo mě, že je nenáročná, pracuje se s ní snadno a v podstatě není třeba žádných speciálních pomůcek. Doteď si užívám, že ji můžu tvarovat a cítit její vlastnosti pod rukama, přičemž si příjemně odpočinu. Polymerové hmoty mají velkou barevnou škálu, která potěší oko a spoustu dalších vlastností, díky kterým se můžete pokaždé originálně vyjádřit.

Baví mě nejen polymerová hmota, ale i to ostatní, co kolem ní vzniká. Komunita polymerových umělců a tvůrců je úžasná. Potkala jsem spoustu skvělých lidí, učila se od umělců, kterých si vážím a jejich práci obdivuji. Užívám si vedení vlastních kurzů, líbí se mi sdílení společného tématu, vlastních nápadů i nadšení. Sledovat své studenty nadšeně tvořit je stejně opojné jako tvorba sama.

Kéž by cesta k tomu co chceme vedla po rovince. Kéž bychom věděli, co vlastně chceme.

Málokdy se stane, že si jako děti vysníme čím chceme být, a pak si za tím jdeme a jsme šťastní a spokojení. Asi je pár výjimek, já mezi ně nepatřím. Jako mála jsem chtěla být tlumič, myslela jsem tím tlumočnice. Měla jsem pocit, že je to dobré povolání, trochu to nevyšlo, na jazyky jsem byla dutá už od základní školy. Poté jsem nevěděla, co vlastně chci dělat, ale časem mi dospělí a starší vysvětlili jak je dobré být úspěšný. Postupně jsem se dozvídala, že to znamená mít dobré známky, maturitu, jít na vysokou, a pak mít takovou práci, kde vyděláte hodně peněz, jste známí a máte vysoký společenský status. Už tolik nezáleží na tom, jestli v té práci shledáváte nějaký smysl nebo jestli vás snad baví. Protože výhodou je, že si můžete koupit na co pomyslíte, lidé vás obdivují, nic vám nechybí.

Taková blbost, ale když tomu věříte dost dlouho, tak vám to možná začne stačit.

Tak jsem byla celou základku šprtka, šla jsem na ekonomické lyceum, protože jsem si mířila na vysokou a ekonomové nemají špatné platy. Byl to strašnej opruz. Poprvé jsem začala mít vlastní rozum a vybrala si školu, nejen podle žebříčku průměrných výplat, ale i to, co mě trochu zajímalo. Šla jsem na informatiku a docela mě to bavilo. Ale tvoření mě bavilo víc. Zakončila jsem studium bakalářským titulem, přišly gratulace a s tím pocit řečeného úspěchu. Poznala jsem, jaká je to prchlavá záležitost, člověk se dlouhodobě honí a stresuje pro to, aby se pár minut cítil výjimečně. Přišlo mi to zbytečné, na rozdíl od tvoření, které mi přinášelo potěšení každý moment. A tak jsem se rozhodla vše risknout a ponořit se do toho, po čem opravdu toužím.

Cokoliv vyrábět, tvořit, byla moje vášeň. Vyzkoušela jsem si různé oblasti, výtvarná média mi byla vždy nejbližší.

Před polymerovou hmotou tu byly korálky, vyráběla jsem z nich šperky. Tato posedlost začala tuším v r. 2007. Chodila jsem na korálkové fórum (já vím, zní to trochu jako sekta), účastnila se otevření prvního korálkového obchodu Rooya. Byl to můj druhý domov, utrácela jsem tam celé své kapesné. Šperky jsem pak prodávala spolužačkám, abych vydělané peníze mohla znovu utratit za korále. A v tomto obchodě jsem si koupila první FIMO, kostičku polymerové hmoty. Ovšem poprvé jsem se s Fimem setkala u své kamarádky, která mě požádala, abych ji pomohla vyrobit roztahovák do ucha. Zbytek kostky mi nechala jako laskavost. Byla to barva magenta, číslo 21 a z ní jsem si vymodelovala svoje vlastní korále. Do materiálu jsem se zamilovala a v Rooyi dokupovala další zásoby hmoty. Byla jsem v tomto obchodě největší odběratel.

Jednou se mě vedoucí prodejny zeptala, jestli bych nechtěla vést FIMO kurz. Začala jsem se připravovat, byla jsem nervózní. První kurz se povedl nad očekávání, byla jsem šťastná jako blecha, zvýšil se prodej hmoty i zájem o další kurzy. Koupila jsem si své první neprofesionální vybavení, místo válečku stačil lak na vlasy, takže každý šperk měl unikátní texturu švu z té kovové nádoby. A pak přišel první strojek na hmotu, tedy na nudle, tzv. nudlovač, který jsem pořídila v TV shopu, z krabice se na mě usmívala Jiřinka Bohdalová. Výrobků přibývalo, začala jsem prodávat na Fléru a na menších trzích. Blížila se maturita a všichni spolužáci chtě-nechtě, měli ozdobené stužky polymerovou broží. Moje láska ke tvoření rostla a já se měla rozhodnout, co po maturitě dál. Nejradši bych jen tvořila, ale pořád jsem si nedokázala představit, že by mě to uživilo.

Ať už šlo o cokoli, nebyla jsem schopná se svého koníčku vzdát a udělala jsem si na něj vždycky čas. I při studiích, kdy jsem chodila ještě na brigádu, přidala si hodiny z atelieru designu, učila kurzy, založila Flér klub Tématické tvorby, jezdila na polymerové srazy. Pilně jsem dřela na všech frontách, dokud jsem se nesložila.

Došlo mi, že to není udržitelný stav. Dala jsem se dohromady a soustředila se jen na studium a fimování, abych vše dokončila a přitom se nezbláznila. Ke konci r. 2011 přišla nabídka od společnosti Kreativní svět na externí spolupráci. Tato firma je dovozce FIMA do České republiky a hledali někoho, kdo by lidem ukázal, co je z hmoty možné vyrábět, psal články, návody, poradil apod. Tomu jsem nedokázala odolat a hned od začátku nového roku přistoupila na externí spolupráci. O půl roku později jsem měla jasno v tom, co chci dělat. Stala jsem se FIMO specialistou na plný úvazek. Přede mnou byla ještě obhajoba a státní zkoušky, ale ani to mě nedokázalo odradit. Dala jsem přednost tomu, po čem opravdu toužím. Byla jsem v tom až po uši, zabouchnutá do své nové práce, šťastná.

Myslím to vážně, pořád jsem si představovala, jak v této firmě pracuji až do důchodu. Nic mě nedokázalo zastavit. Když jsme začali budovat projekt Polymerové školy, stálo to mnoho času, práce, energie. Pevně jsem věřila tomu, co jsme tam dělali. Pro mě jsme nebyli jen firma s hmotou, ale vytvářeli jsme místo pro kreativní lidi a pro jejich nápady, naplňovali jsme jejich životy něčím jedinečným. Nebyli to jen zákazníci, byli to lidé, na kterých nám záleželo a společně s námi utvářeli tu vzácnou atmosféru. Vzájemně jsme se na sebe pořád těšili.

Veškerou svoji kreativitu jsem přelila do tohoto projektu, ráda jsem chodila do práce a dělala jsem ji i když jsem nebyla v práci, dělala jsem tuto práci celým svým srdcem. Nabíjelo mě to, motivovalo a inspirovalo zároveň. Jezdila jsem také na polymerové akce, učila se a zažívala nové věci, vymýšlela a učila nové živé kurzy i na mezinárodní akci, měla jsem výstup v televizi a taky se stala spoluautorkou polymerové knížky. Bylo to tak dobré, až mi to přišlo neskutečné. Myslela jsem, že se nemůže nic pokazit.

To, co máme nejvíc rádi nám taky může nejvíc ublížit.

Nastala zvláštní situace, kterou můžu popsat třeba jako nesoulad. Uvnitř firmy každý viděl věci jinak, naše vize už nebyly totožné a pracovní povinnosti mi přestaly dávat smysl. Začala jsem být nešťastná. Nechtěla jsem dělat nic s čím nesouhlasím, trápila jsem se o to víc, protože mi na projektu i práci hodně záleželo.

Obávala jsem se, že moje pocity budou mít vliv na výsledky práce a studenty Polymerové školy, tak jsem se je snažila přecházet a pokračovala ve všem jak nejlépe umím. Situace se neměnila, jen prohlubovala. Byla jsem z toho unavená, vyčerpaná a smutná. Ztratila jsem chuť tvořit, musela jsem se nutit. Sebrala jsem všechnu odvahu a polovině r. 2014 jsem podala výpověď.

Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí, co jsem udělala. Bylo mi to hrozně líto, ale taky jsem cítila velkou úlevu. Je na čase jít dál.

Vázaná konkurenční doložkou z předchozího zaměstnání jsem měla dost času přemýšlet co se životem.

Nevěděla jsem kde začít, měla jsem v tom strašný zmatek a spoustu otázek: „Budu schopná se polymerem ještě někdy uživit? Jsem schopná se vůbec něčím uživit?“ Jestli mám vůbec co tomuto světu ještě nabídnout.

Půl roku jsem strávila překonáváním strachů. Největší byl strach, že nesplním očekávání ostatních. Bála jsem se, že lidi čekají něco bombastického, dokonalého, kvalitního a hlavně rychle. A já jsem si přišla jako úplná troska, vycuclá. Krize už nebyla jen tvůrčí, ale i vztahová a osobní. A i když jsem našla sílu pokračovat v původním záměru, zjišťovala jsem, že se věci těžko mění ze dne den. Vždyť ke dnu jsem šla taky pomalu.

A tak jsem dělala malé kroky, sedla jsem si k hmotě a tvořila bezcílně, zapisovala všechny nápady. Potkávala se s lidmi od polymeru. Odpočívala jsem, cestovala. Najednou to pomalu šlo, začalo mě fimování zase naplňovat, vyrobila jsem první výrobky, s kterými jsem byla spokojená, začala jsem vytvářet webové stránky, na kterých bych mohla své nové výtvory a nápady sdružovat. Odvážila jsem se vypsat nové kurzy. Setkání s nápaditými lidmi mě povzbudilo a dodalo chuť do dalšího tvoření. Překonala jsem prvotní překážky a odpor.

Po roce jsem měla od všeho kousek a dohromady nic hotové. Nebyla jsem schopná dotáhnout věci do konce, přeskakovala jsem od jedné činnosti k druhé. Doufala, že před dovolenou budu mít vše dokončené, ale výsledek nikde, dostavilo se zklamání. Odjela jsem na 3 týdny na jiný kontinent. Jakmile jsem se od svých problémů vzdálila, viděla jsem jejich řešení mnohem jasněji. Po návratu jsem se sama sebe ptala a současně si odpovídala: „Je to pro tebe důležité? Tak na tom musíš dělat. Jo, jen ty, není proč čekat.“ 

Už jsem nesmyslně neodbíhala od jedné činnosti k další. Stanovila jsem si, co je důležité, že na tom budu pracovat každý den, abych denně byla trochu blíž svým cílům. Když se ve mně projevil nějaký odpor, tak jsem se nadechla a pokračovala dál.

A takhle funguji i dnes, pochopila jsem, jak jsou velké kroky těžké a ty malé důležité. Stránky už jsou hotové, a tím všechno teprve začíná. Mám hlavu plnou nápadů a velkou chuť zaplňovat Fruitensse.cz tím, co vám i mě přinese radost, inspiraci, tvůrčí náladu či jinak příjemně strávený čas. A co bude pak? Ať už život přinese v budoucnu cokoliv, jdu do toho.

Děkuji všem, co jste se přišli podívat a udělali si čas na můj příběh, budete tu vždy vítání. 

Velké díky těm, co při mně stáli a věřili ve mě, i když já sama to nedokázala.

Dana Fruitensse