Letos jsme vyjeli na hory v polovině února, což je ideální čas pro lyžování. Když jsme si pobyt na horách plánovali, tak jsme se vzájemně utvrzovali, že v únoru je přeci vždycky sníh.

A ono ne, vyjeli jsme do Jeseníků a všude zeleň, bylo to frustrující. Obzvlášť, když jsme tak bojovali o ubytování, které bylo téměř všude už zaplněné. Nakonec jsme se spokojili s jedním penzionem v Rapotíně. Ani zde, nedaleko od sjezdovek sníh nebyl, jen trochu pršelo. Ubytování bylo hezké, nejspíš po rekonstrukci. Měli tam nejmenší televizi, co jsme v životě viděli, smáli jsme se jak pominutí tomu černému čtverečku na stěně. Dali jsme si řízky, vypili pár piv a spokojeně s pocitem mládí na srdci jsme šli spát.

Ráno jsem zjistila, že nemám kalhoty na snowboard 😀 Naštěstí kámoška měla, tak nebylo třeba panikařit. Kalhoty mi byly velké akorát, takže jsem je měla natažené až pod prsa, o to hustěji jsem vypadala na svahu. Vyrazili jsme do ski areálu Kouty, kde jsem si šla zapůjčit vybavení, zvažovali jsme pěknou půjčovnu přímo ve ski areálu nebo karavan naproti s akčními nápisy. S velkým pobavením jsme se všichni čtyři nasoukali do karavanu, kde na nás číhal polský obchodník. Připomnělo nám to jednu vyvedenou reklamu od telefonního operátora. Protože to byl opravdu dobrý obchodník, tak nám prodal i permanentku na vlek. Později jsme měli obavy, jestli nejsou falešné, ale vše prošlo v pořádku a ještě jsme ušetřili. Škoda, že neměl malinové lízáky, určitě bychom je koupili taky.

Reklama od Vodafone: https://www.youtube.com/watch?v=QBu6UyzPdHA

Sníh byl technický, ale vzhledem k počasí díky za něj. Přes den stoupala šílená mlha, což bylo dost zákeřné. Na modré sjezdovce byl úsek, kdy jste se museli hodně rozjet, protože později jste jeli do kopce. Ti, co přišli na svah později v mlze sotva dohlédly na pár metrů před sebe. O kopci neměli tucha později jsme je potkali jak se uprostřed sjezdovky škrábou nahoru.

No a ten amerikánský snowboard, trošku nenabroušený, jelo si to, jak chtělo a občas vyklouzly boty z vázání, ale největší nedostatek stál na tom snowboardu. Než jsem se do toho dostala, byla domlácena jak žito. Většinu času řídilo prkno samo a já se modlila, abych to přežila. Pod svahem jsem měla hroznou radost, že ano! „Jsem na živu“. Taky mě něco tlačilo v botě, pokoušela jsem se to ignorovat, a zafungovalo to, pak už to nebolelo. A z toho plyne ponaučení. Když vás něco tlačí, tak to neignorujte, ani když už to nebolí. Dva týdny po horách a já mám na noze jak vytetovaný knoflík od kalhot.

Druhý den jsme se vypravili až za Bruntál do ski areálu Karlov. Cestu nám zahalila krásná sněhová vánice, měli jsme v autě nesmírnou radost, natáčeli jsme, jak sněží, jak je nasněžíno :D

No a pak to přešlo, vyjeli jsme opět do zelené krajiny, ale zdálo se, že je to tu přeci jen lepší než v Desné. Asi je to tu výš.  Za naše nadšení mohlo hlavně pěkné počasí, mlhu vystřídalo sluníčko. Sjezdovky se nám líbily, my lamy jsme jezdili dětskou.

Odpoledně 50 cm slíbeného prašanu nahradily vyježděné plotny a my se uvelebili v kulatém baru na sjezdovce. Není nad to se zabořit do sedacího pytle, opalovat se a pít tekutý štrůdl. Po štrůdlu jako bychom se propadly do našeho posezení ještě hlouběji, naše modrý kolena protestovaly proti jakékoliv další aktivitě. Na večeři jsme šli do mexické restaurace v Šumperku, byl Valentýn a velmi romanticky jsme se přežrali.

Poslední den už jen pršelo, no žádná škoda, na svah už jsme stejně neměli síly a chystali jsme se do termálů Velké Losiny, který využívá termální prameny z Lázní Losiny. Nemohli jsme se dočkat, až svoje těla naložíme do té léčivé vody.

V pondělí otevírali až odpoledne, tak jsme se mezitím naobědvali v cukrárně a prošli se v lázeňském parku. Děcka ochutnali pramen Karel, strašně to smrdělo a prý chutnalo jako pukavec. Doufala jsem, že nám pukavcem nenapustí i ten bazén.

Když jsme dorazili na otvíračku, už tam byla fronta. Prostory dýchaly novotou, areál byl poměrně malý na takový příval lidí. Po hodině bylo úplně plno. Užili jsme si cachtání v podezřele žluté vodě a pak se přesunuli do sauny. Uaa to bylo bezvadný. Prostěradla hrozně dlouhý, byla jsem omotaná aspoň na čtyřikrát. Mezi saunami se od našeho příchodu pohybovali nějací samci, vědomi si přítomnosti nové skupinky a svých předností, se neobtěžovali zahalit svá pozadí. Ty zadky jsem viděla snad pokaždé, kdy jsem vylezla z nějaké sauny nebo sprchy. Akorát v tmavé odpočívárně ne, tam byl jenom pán, který se snažil při odchodu strhnout závěs, když si ho spletl se svým prostěradlem.

Ach ano, odsud žádná fotografie.

A pak už nás čekala cesta domů. I když nebyl sníh, bylo to fajn. I loni to bylo super, to jsme zase jeli na hory přesně přes Velikonoce, bylo výborné počasí i sníh. V dubnu!

Tak si říkám, jestli nám nenapadne letos zase až ke konci března. Jestli se příští rok budeme muset vypravit do vyšších nadmořských výšek?

A tak posíláme ještě pro letošní rok pozdrav z našich hor!